A když svět, tak celý svět. Možná jen v některých domorodých afrických kmenech jsou ženy ještě tím, pro co byly předurčeny. Ale africké kmeny jsou od našich rozměrů poněkud vzdáleny a tak není nutné se tím nějak zatěžovat. Člověk se má soustředit na to, kde setrvává.

A k těmto natřásajícím se slepičím prdelkám přísluší i kohoutci, kteří by je s nonšalantní lehkostí obskákali. Vrtící se prdelka je vyzývavou provokací s velkým sebezapřením k přehlédnutí.
"Ženská patří k plotně! Tam má svoje místo už odnepaměti. Žádné nějaké kdesi cosi. A kterej chlap nedokáže ženskou ukočírovat, pak se nemá čemu divit, že s ním baba cvičí jak s opicí," vyřkl ortel nad rodinným soužitím děda Záhorský a věděl o čem mluví. Babičku měl pěkně ochočenou, vycvičenou, poslušnou, přesně k obrazu svému. Ale nemyslete si, že by ji nějak terorizoval. To v žádném případě. Babička Záhorská byla přesně taková jaká měla být. Otáčela se kolem plotny pro radost. Žádné trucování, žádné zbytečné provokace. Prostě ženská podle představ dědy Záhorského. A když se představy naplní ve skutečnost, v soužití jako by ani neexistovaly žádné trhliny.
"Ženská má svá práva. Stát se vzornou manželkou! Jenže ty dnešní slepičí prdelky, to je hrůza! Lidstvo spěje do záhuby," dodal ještě děda Záhorský a hodil pár drobků holubům.
Babička Záhorská se pousmála, jako by mu tiše dávala za pravdu nebo jako by si myslela svoje. V tu chvíli nebylo důležité vědět přesně co si myslela. Byla červnová neděla, chvíle odpočinku, tak proč se zabývat malichernostmi, jestli úsměv na vrásčitém obličeji souhlasí nebo si myslí pravý opak. Seděli spolu a ještě s několika přáteli v parku u kulatého betonového stolku nad odpolední kávou, kterou si přinesli v bandasce z domova.
"Jednou přivedl vnuk domů ukázat nový objev. Nějakou Zuzanku," pokračoval děda Záhorský ve vyprávění. "Celkem šikovná holka. Štíhlá modrooká tmavovláska. Na první pohled i příjemná. Ale jen na první pohled. Druhý pohled už snižoval body, proč si tu ženskou nakvartýrovat do baráku. Nalakované nehty, to by ještě tak nevadilo, ale ty boty. Ten, kdo vymyslel módu bot se špičkou delší než rozum, by měl být za tak stupidní nápad veřejně lynčován pukavci. Ty boty, to je děs. To jsou boty zabijáci, jak říkám," usrkl pár loku už poloteplé kávy. Byla to taková malá pauza ve vypravování. Jakási dramatická pomlčka nebo možná skulina pro ostatní přísedící, kdyby se chtěli nějak zapojit do hovoru. Ale vzhledem k tomu, že mlčeli, pokračoval děda Záhorský ve vypravování dál. "Sukni měla tak krátkou, že jí div nevylézala její vrtící se slepičí prdelka. Když se pak vnuk za pár dní ukázal u nás sám, říkám mu, Václave, co to bylo, té slečně se dostáváš do kalhotek? Ty jsi blbý, to není ženská do života. Na šoustání možná, ale do kuchyně v žádném případě. Kdo ti uvaří, kdo ti vypere? Tahle umělá hmota? Komu budeš pomáhat umývat nádobí? Kdo bude barvit vajíčka, když budou chodit šmekustranti?"
A opět následovala dramatická pauza, protože rozuzlení příběhu má mít svoji určitou atmosféru.
"Víte co mi na to řek?"
Posluchači kroutili hlavami na znamení, že nemají ani ponětí. Jen babička Záhorská se zase tiše pousmála a z bandasky rozlila zbytek kávy.
"Ale dědo, kdybys držel v dlaních ten její zadek a vějíř, bylo by ti šumafuk jestli bude teplá nebo studená večeře. A kdybys namydlil její tělo a pak ho kousek po kousku oplachoval, nebudeš mít myšlenky na špinavé nádobí, ale budeš létat úplně v jiných představách. A že nosí debilní boty? Včera jsem je vyhodil a koupil jí podle svých představ."
"Ten ti to nandal, co? Starouši," rýpnul si jeden z přísedících.
"Nenandal," přejel si děda Záhorský pravačkou po čtyřdenních vousech. "S Anežkou jsme se toho taky navyváděli. Holt byli jsme mladí, ale taky jsme věděli, že jen ze sexu člověk není živ. A kde každý z nás má v manželství svoje nezastupitelné místo."
"Jestli ty mu nezávidíš tu jeho mladou kost," rýpnul si zase kdosi.
"Já?" opáčil se děda Záhorský. "Já mám svoji Anežku, kterou bych nevyměnil za nic na světě."
"Teď jde o to, jestli by tě Anežka nechtěla vyměnit."
Babička Záhorská se opět jen pousmála.
"Dobrý den," pozdravila přicházející Zuzana společnost u kulatého betonového stolu. "Upekla jsem bábovku, tak jsme vám přinesla na ochutnání," řekla a položila na stůl podnos s bábovkou.
"Pěkné boty, Zuzanko," zmohl se jen na tři slova děda Záhorský.